Studium lidského mozku je jednou z největších výzev naší doby

24. ledna 2019

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D. (* 27. dubna 1965 v Brně), zaujímá přední místo v evropském neurologickém a neurovědním výzkumu. Je autorem více než 500 publikací a jeho H-index 25 jej řadí mezi nejvíce citované české neurovědce. absolvoval gymnázium v Brně, poté v letech 1983–1989 studoval na lékařské fakultě Univerzity Jana evangelisty Purkyně (dnes masarykova univerzita). Již během studia se začal zajímat o lidský mozek, a to určilo celou jeho další profesní dráhu. V roce 1989 nastoupil na 1. neurologickou kliniku lF mU a Fn u sv. anny v Brně, kde od roku 1997 vedl epileptologické oddělení kliniky a její eeg laboratoře. od roku 2013 je jejím přednostou a současně vedoucím centra pro epilepsie Brno. absolvoval řadu zahraničních stáží ve Francii, anglii, kanadě a německu. V roce 2007 byl jmenován profesorem, tehdy jako nejmladší profesor neurologie v ČR.

Jako epileptolog získal prof. Brázdil uznání na národní i mezinárodní úrovni, mimo jiné byl předsedou 12. evropského epileptologického kongresu v roce 2016. Věnuje se také organizační činnosti v České lize proti epilepsii ČLS JEP, jejímž byl prezidentem v letech 2011–2015. Od loňského roku je předsedou Čes -ké společnosti pro klinickou neurofyziologii ČLS JEP. Současně je místopředsedou České neurologické společnosti ČLS JEP, členem České lékařské akademie a členem Akademického sněmu Akademie věd ČR. Za své mimořádné výzkumné výsledky získal řadu ocenění.
Prof. Brázdil má také velký zájem o behaviorální a sociální neurovědy, proto založil a vede takto zaměřenu výzkumnou skupinu ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC MU). Zde kolem sebe shromáždil mezinárodní tým, zabývající se např. výzkumem neuronální excitability, vědomí či empatie.

Proč jste si ze široké škály oborů lidské činnosti vybral právě neurologii?

Snad proto, že je jednou z nejtěžších klinických disciplín, je stále plná tajemství a jako každý obor klinický má hluboký smysl. A snad jsem již v té době tušil, že má obrovskou budoucnost. V době, kdy jsem se neurologii začínal věnovat, se jednalo o obor téměř bytostně akademický, kde většina aktivit neurologa spočívala v přesné diagnostice s pomocí neurologického kladívka a vlastních znalostí. Možnosti léčby byly velmi limitované. V současnosti je neurologie extrémně rychle se rozvíjející částí medicíny, v níž se téměř geometrickou řadou objevují stále nové a nové diagnostické a terapeutické metody, které dramaticky mění její tvář.

Lidský mozek je nesporně velké „orákulum“. Co vás na něm jako neurologa zajímá nejvíce?

Jeho neuvěřitelná komplexita a složitost, praktická neuchopitelnost ve vyšších nervových funkcích a zdánlivý chaos. Je to „nadlidský“ výtvor, o to zajímavější, pohybujete-li se na hranici sys -tému normálně fungujícího či poškozeného.

Velkou část svých aktivit věnujete epileptologii. Centrum pro epilepsie Brno je dnes největším epileptologickým pracovištěm v České republice, patrně i vaší zásluhou. Můžete stručně shrnout největší pokroky v daném oboru?

Podobně jako v neurologii, i v epileptologii došlo v uplynulých dekádách k dramatickému vývoji. Za posledních dvacet let přišlo do klinického používání kolem dvaceti nových antiepileptik, začalo se časně léčit moderními preparáty s minimem nežádoucích účinků, došlo k renesanci účinné epileptochirurgie, a především k zavedení tzv. neurostimulačních terapeutických metod, jako jsou stimulace n. vagus či hluboká mozková stimulace. V důsledku těchto změn můžeme s čistým svědomím prohlásit, že drtivé většině pacientů s epilepsií dokáže současná medicína nabídnout účinnou pomoc (byť bohužel stále ne ve všech případech vedoucí k úplnému odstranění záchvatů).

Jak je v rámci oboru epileptologie nastavena interdisciplinární spolupráce? A funguje?

Funguje, i když i za tím je třeba vidět obrovskou práci všech spolupracujících stran. Epileptologie je typická právě svou vysokou interdisciplinaritou. V rámci diagnostiky velmi úzce spolupracujeme s odborníky v oblasti strukturálního a funkčního neurozobrazování (radiolog, odborník na nukleární medicínu, biomedicínský inženýr, matematik), elektrofyziologie (EEG laboranti a technici), psychologie a psychiatrie (neuropsychologové, psychiatr), a v rámci léčby pak s klinickým farmaceutem a specializovanými neurochirurgy. Připočteme-li úzkou spolupráci s dětskými neurology, specializovanou sociální pracovnicí, neurogenetikem a histopatologem, nelze se divit velikosti týmu našeho centra, čítajícího bezmála 40 kolegů a kolegyň.

Co přesně si lze představit pod pojmem behaviorální neurologie, kterou se rovněž zabýváte?

Behaviorální neurologie se zabývá změnami chování souvisejícími s poškozením různých částí mozku. Některé souvislosti jsou již dlouho a velmi dobře známé, jako je vznik těžkých poruch paměti při oboustranném poškození mediálních temporálních oblastí, či rozvoj tzv. prefrontálního syndromu při poškození mezioa bazofrontálních kortikálních struktur. Řada nových, diskrétnějších behaviorálních projevů je tématem intenzivního výzkumu – například poruchy sociální kognice v souvislosti s různými neurologickými chorobami či poruchy motivačního systému při organickém poškození mozku.

O výzkumu fenoménu déja vu se ví také poměrně málo. Asi je to hraniční téma s psychologií nebo možná i psychiatrií. Ostatně o propojení těchto oborů s neurologií také narůstají důkazy… Je tedy něco nového?

Od roku 2012, kdy jsme v časopisu Cortex uveřejnili vůbec první práci prokazující statisticky signifikantní rozdíly ve velikosti šedé hmoty v různých částech mozku u zdravých jedinců, kteří měli osobní zkušenost s déja vu fenoménem, a těmi, kteří tuto zvláštnost osobně nikdy nezažili (tedy průkaz neuroanatomického korelátu tohoto jevu), potvrdili následně ve světě obdobné nálezy i další autoři. Nyní probíhá paralelně u nás a v zahraničí výzkum funkční konektivity související se sledovaným fenoménem, a z naší dílny vyšlo několik prací zabývajících se psychologickými prediktory déja vu fenoménu ve zdravé populaci a vlivem perinatálního stresu na velikost hipokampu, jehož menší objem je nejvýraznějším korelátem přítomnosti sledovaného fenoménu.

Na co se teď aktuálně zaměřujete, ať už v klinické praxi nebo v laboratoři CEITEC?

V současnosti se snažíme zjistit, zda déja vu nemůže souviset s diskrétní změnou kortikální excitability, k čemuž využíváme vyšetření magnetickou rezonanční spektroskopií, a v plánu je rozběhnutí behaviorálních a elektrofyziologických studií s využitím tzv. transkraniálních evokovaných potenciálů. Na poli epileptologického výzkumu se pak věnujeme především analýze intracerebrálních EEG dat od pacientů v rámci programu operační léčby epilepsie, zejména studiu tzv. vysokofrekvenčních oscilací. Ty se zdají být velmi nadějným biomarkerem pro přesné vymezení epileptického ložiska v mozku pacienta.

A klasická otázka na závěr – co vás baví mimo oblast medicíny? Kde si dobíjíte sílu – ať už fyzickou nebo psychickou?

Patřím k těm šťastlivcům, pro něž je profese celoživotním koníčkem. Tedy jsem asi něco jako samodobíjecí baterie… Každopádně si rád užívám čas s rodinou, mám rád historii a umění, a ze sportů rekreační pojetí horského kola a snowboarding.
 

Zdroj: Zdravotnické noviny

Autor: jas

Foto popis| Prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D.
Foto autor| Foto: FNUSA